S LEOšem naživo - zážitky z cesty

Naživo s LEOšem

16.11.2012, LEO Expres, Olomouc (10:10) – Pardubice (11:33), třída Economy

První dojmy

Zvenku pozitivní – velmi působivá souprava, vnější design a barevné provedení jsou skutečně povedené, první face-to-face je takové malé setkání třetího druhu a až se zdá, že na nástupišti přistálo nějaké technicky dokonalé přibližovadlo o stupeň vyspělejší civilizace

Uvnitř negativní – vzhledově lepší tramvaj, prostorově stísněné, provozně velmi chaotické (viz dále)

Cesta probíhala ve voze „C“ na sedadle poblíž vchodu a bezbariérového WC a po hodině a půl cesty je nutno konstatovat, že tuto lokalitu nelze rozhodně nikomu na delší vzdálenost doporučit. Ale začněme pozitivními zprávami.

Pozitiva

Souprava přes tramvajový look&feel vypadá skutečně moderně a technologicky na výši. Jede (často) deklarovaných 160 km/h. I při této rychlosti je v Economy (ve voze bez hnacích podvozků) klid a ticho. Pouze mezi Chocní a Pardubicemi se dostavilo již v jiných příspěvcích zmiňované hadí vlnění soupravy, což na zcela rovné trati působí poměrně vzrušujícím dojmem a labilnější povahy by to mohlo vyděsit. Výhled velkými okny ven je úžasný, což vynikne především ve srovnání s Pendolinem, kde je naopak výhled tristní. Bezbariérové WC je prostorné a dobře přístupné. Informační panely jsou viditelné pro všechny cestující a zobrazení je jasné a kontrastní. Vlakový doprovod je potěšitelně početný, ale tato výhoda se v lokalitě, kde jsem seděl, poměrně záhy změnila v děsivý problém. Občerstvení, o kterém bude ještě řeč, vyjevilo své kvality s ohledem na kratší projetou trať pouze ve formě espressa a sušeného ovoce a „Leošovy klasiky“. Káva a ovoce byly výborné, Leošova houska s paštikou minimálně originální. Nakolik naplňuje marketingové proklamace o přelomovém cateringu, je otázkou.

Negativa

Tepelná pohoda na palubě se teprve ladí, ne všem teplota vyhovuje, ale optimalizace je jen otázkou nastavení. To se bohužel netýká cestujících, majících místa poblíž vchodových dveří. Jim, díky přímé návaznosti sedadel na neoddělený nástupní prostor, zajistí několikaminutový pobyt na každé zastávce skutečně důkladnou dávku čerstvého vzduchu. Mrazy ještě nenastaly, ale přijdou brzo, a je otázkou, jestli by palubní personál neměl dotčené nešťastníky před každou zastávkou balit do dek. Další možností by byl grog. Tím se dostáváme ke cateringu.
O tom, že nasytit a napojit dvě stovky lidí ve vlaku, kde jsou k těmto účelům vyhrazeny dva „šatníky“ na koncích soupravy, nebude snadné, se psalo již před zahájením provozu. Nedostatek prostor pro uložení občerstvení kompenzuje dopravce hromadným nasazením pojízdných vozíků. Protože ani ty nemají žádné vyhrazené parkovací místo (není zkrátka kde), jsou umístěny v nástupních prostorech. Tam komplikují provozní situaci při výměně cestujících v zastávkách. 
Vozík, který byl umístěn ve voze C, navíc rozhodně netrpěl přehnanou stabilitou. Dokonce by se dalo říct, že trpěl spíš utkvělou představou, že by mu bylo lépe v leže a několikrát za cestu se pokusil tuto odpočinkovou polohu zaujmout. Jen duchapřítomnost personálu zabránila, že neskončil cestujícím pod nohami nebo dokonce na nohou. Že nejsou nástupní prostory odděleny už zmíněno bylo a to samozřejmě přináší riziko, že cestující budou obšťastněni nejen studeným vzduchem na zastávkách ale i padajícími parkujícími vozíky kdykoliv cestou.
Pohyb vozíku po soupravě (myšleno samozřejmě řízený a ne náhodný, jak popsáno výše) je poměrně komplikován stísněnými poměry v soupravě. Pokud je právě steward s vozíkem v pohybu uličkou a vy byste náhodou pocítili akutní potřebu urychleně dosáhnout WC, dá se s velkou jistotou předpovědět, že se na nejbližší zastávce budete muset poohlédnout po novém spodním prádle. Místa v uličce je zkrátka akorát tak na vozík. To samozřejmě implikuje i nemožnost odložit zavazadla jinam než na nízké police u stropu nebo do podobně stísněného prostoru pod sedačky.
Umístění občerstvení ve vozících také znamená, že ne všechny uložené potraviny a nápoje se budou moci během jízdy těšit optimální teplotě. Napadá mě třeba, jak si takovou cestu, až se v zimě v soupravě přitopí, bude užívat paštika v Leošově housce. Další stín padá na pivo. Výborný Lobkowicz jistě nevyjeví své skvělé chuťové vlastnosti při teplotě přes dvacet stupňů, ale samozřejmě – na dobré pivo chodíme do hospody a ne do vlaku.
Nyní opět odbočka k WC. Jsou tři: dvě miniaturní na krajích soupravy a jedno větší bezbariérové ve voze C. Už z průběhu této mojí první krátké cesty ne zcela obsazenou soupravou bylo zřejmé, že je to žalostně málo. Dveře bezbariérového WC se v podstatě netrhly a fronta o dvou třech lidech nebyla vzácným jevem. Bylo těžké se ubránit představě, co by se asi stalo, kdyby – nedej bože – se půlka soupravy nakrmila „Leošovou klasikou“ a paštika náhodou nebyla úplně v kondici. 
Objektivně vzato bylo částečnou příčinou to, že většina osazenstva cestou za vytčeným cílem narazila jako a první právě na toto bezbariérové WC a možná ani netušila, že na konci soupravy je ještě jedna příslušná kabinka, nicméně i tak je to pro dálkovou dopravu málo.
Další výraznou potíž přestavují automaticky otvírané a zavírané dveře na bezbariérovém WC. Spíše tedy elektricky otvírané a zavírané na pokyn příslušného tlačítka. Jak se dalo čekat, osoby chvátající dovnitř použijí vnějšího tlačítka pro otevření a vnitřního pro uzavření, ale jakmile se s úlevným úsměvem vynoří ven, starost o tlačítka pomine a dveře zůstanou otevřené (automatické zavření má výrazně dlouhou prodlevu). To se může jevit jako malá lapálie, ale ne tomu, kdo má sedadlo přímo naproti těmto dveřím. Tentokrát tam seděl pán, který se za Olomoucí chystal oddat poklidné četbě, ale skončilo to tak, že se co dva řádky musel nahnout a stisknou tlačítko, protože pravděpodobně neměl zájem zpříjemňovat duševní zážitky ryze fyzickými čichovými vjemy.
Tím se nyní trochu zlehka dostáváme k jádru problému, který dominoval celé cestě.

Resume

V tom vlaku, v tom voze a na těch místech, o kterých je řeč, kde seděl zmíněný nešťastný čtenář, další cestující a já, prostě nezažijete ani chviličku klidu.
Vůbec ani chviličku.
Vše začíná výměnou cestujících na zastávce, kdy se přímo okolo vás derou davy ven a dovnitř a celé je to proloženo záplavou studeného vzduchu.
Po rozjezdu, když poleví chaos s hledáním míst a osazenstvo jakž takž zaujme pozice, začne hotové martyrium. Předně se okolo vás celou cestu promenuje procesí záchoduchtivých spolucestujících. V kuse. Další problém byl, že nástupní prostor ve voze C místní staff pojal jako jakýsi meeting point, což znamenalo, že co tři čtyři minuty se tu tři až pět osob s personálu sešlo a jalo se řešit aktuální problémy a diskutovat o cestujících či kontrole studentských průkazů a tak dále. Jedna osoba personálu musela být přítomna prakticky neustále a domlouvat vozíku s občerstvením, aby si neustlal na zemi. Další stewardi si chodili nafasovat housky s paštikou k roznášce. A naopak nedočkaví cestující se trousili s hrstmi drobáků, aby si zakoupili pivo nebo jinou tekutinu s jednotnou teplotou 20 stupňů. Mezi tím vším se proplétal další staff s podnosy s kávou, připravenou v kuchyňce v zadním voze soupravy. Už jsem jen čekal nějakého potulného kytaristu, který si uprostřed toho všeho hrcne na zem a dá k dobru nějakou lidovou. V tomto pojetí to skutečně hodně vzdáleno mému ideálu dálkové železniční dopravy.

Závěrečná poznámka

Je pravděpodobné, že popsané skutečnosti jsou dány konkrétním místem v soupravě. Dá se očekávat, že na jiných místech budou problémy poněkud zmírněny, v Business class utlumeny a v třídě Premium eliminovány (pokud se povznesete nad hluk od hnacího podvozku). Přesto se mi zdá, že zvolené technické řešení souprav  (přes svoje nesporné ekonomické výhody pro provozovatele) je vhodné spíše pro regionální dopravu na kratší vzdálenosti.